Obiloviny ve výživě zvěře
Myslivost 11/2012, str. 12
Martin Mohelský
Příkrmy obilovinami a produkty, které s nimi souvisí, jsou v současné době obvyklým způsobem, jak zvěři pomoci přečkat klimaticky náročné zimní období nebo zlepšit úživnost honitby či obory.
Obiloviny jsou v prvé řadě zdrojem energie, což je pro zvěř nejdůležitější. Jsou do určité míry i zdrojem bílkovin. Pro vysokou zvěř, tedy přežvýkavce, není ale obsah bílkovin v obilovinách příliš podstatný. Zdroj bílkovin je pro ně kromě pastvy a ostatních příkrmů hlavně hmota mikroflóry, která je využívána enzymatickým trávicím procesem ve slezu a tenkém střevě. Ale energie z obilovin je energií pro činnost mikroflóry, bez které nemůže existovat. Při nedostatečném zdroji energie nedokáže mikroflóra předžaludků rozkládat vlákninu, tedy další zdroj energie.
Škrob z obilovin plní funkci startéru, jednoduše říkáme pohotová energie. Bez alespoň malého, ale pravidelného zdroje pohotové energie mikroflóra pracuje špatně, částečně vymírá a mikrobiální trávicí proces je neúčinný a nedostatečný. Vznikají postupně více a více závažné metabolické poruchy, prohlubuje se podvýživa, snižuje imunita proti parazitům i bakteriálním a virovým onemocněním, zvěř není schopna plnohodnotné reprodukce a nelze ani očekávat kvalitní trofej.
Protože funkcí předžaludků je každodenní pravidelné mikrobiální trávení vlákniny, je také skutečně nutné, aby zvěř měla k dispozici zmíněný zdroj pohotové energie.
Ve vegetačním období tuto funkci plní jednoduché cukry v zelené hmotě nebo obiloviny z polí od mléčné zralosti dále. Kvalitní, dobře usušené nevymoklé seno také obsahuje jednoduché cukry. Problém nastává na podzim a v plné míře se projeví v zimě. Proto jsou rozumné a pravidelné dávky obilovin nejen projevem dobrého vztahu ke zvěři, ale skutečně základním způsobem, jak udržet zvěř zdravou s plně funkční látkovou výměnou.
Pokud chceme zlepšit úživnost nebo kompenzovat nepříliš kvalitní porosty, pak je nutné přikrmovat obilovinami po celý rok. Může se jednat o malé množství, ale dávkované tak, aby všechny kusy měly denně přístup k připraveným krmným místům. Pokud se skutečně denně krmivo předkládá, zvěř si odebírá přiměřenou dávku. Nejedná se zde o množství živin, ale o potřebnou minimální dávku pohotové energie k podpoře činnosti mikroflóry předžaludků.
Hovoříme-li o malých a pravidelných dávkách obilovin, není na škodu zmínit se opaku, tedy nepravidelném přikrmování obilovinami ve velkých množstvích. Nic horšího nemůžeme udělat. Mikroflóra předžaludků dostane velké množství potravy a snaží se ji spotřebovat. Vlivem její činnosti i bachorového prostředí může snadno dojít k nadměrné až bouřlivé produkci plynů, změně kyselosti a podmínek předžaludků vůbec. V praxi většinou nebývají následky vždy fatální, ale rozhodně vznikají metabolické poruchy, o kterých dozvíme teprve při nápadném výskytu netypického chování, oslabení zvěře nebo úhynů.
Tato rizika jsou významnější, pokud zkrmujeme šrotované obilí. Čím větší je povrch – tedy čím jemněji šrotujeme, tím rychleji probíhá nežádoucí a příliš spontánní fermentační proces s rizikem nadýmání. Nejlepší je obilí mačkat, přijatelné je hrubé šrotování na úrovni půlek obilovin.
Obiloviny skrývají i další rizika. Jsou jimi plísně a obsah mykotoxinů. Proto jen připomeňme, že jsou plísně skladištní a plísně, které se na obilí rozvinuly v době nepříznivého počasí těsně před sklizní. Takto poškozené obilí je tmavé, v závažnějších případech s poznatelným zatuchlým pachem. Ke zkrmování je naprosto nevhodné.
Horší jsou plísně, které žijí na obilí během vegetace a jedovaté produkty (mykotoxiny) někdy tvoří a někdy ne. Tvoří téměř vždy, když se zhorší životní podmínky plísní – je to vlastně jejich obrana, něco, jako když šlápneme zmiji na ocas. Říkáme jim fusariové mykotoxiny, jsou smyslově nezjistitelné a lze je zachytit jen náročnými analytickými postupy. Jsou termostabilní, jejich toxicita je doslova obrovská a projevuje se od drobných metabolických poruch přes nespecifická onemocnění a reprodukční poruchy i úhyny.
Krmné obilí obsahuje často i nepříjemné nájemníky – zrnokazný hmyz. Mohou to být robustní potemníci mouční, s poměrně dlouhou dobou vývoje, snadno je v obilí rozeznáme. Horší jsou drobní brouci – pilousi, lesáci nebo malí motýlci, zavíječ moučný nebo paprikový. Jejich vývojový cyklus je krátký a reprodukční schopnost vysoká. Metabolity larev hmyzu jsou toxické, zvyšují vlhkost uskladněné obiloviny, což dále umožní rozvoj plísní a skladištních roztočů.
Zdrojem krmného obilí či spíše zbytků obilí jsou často čisticí stanice obilovin. Nic proti drobnému podílu kvalitního obilí, použitelné jsou i zlomky. Ale neměli bychom se nechat zlákat k nákupu směsi slupek, semen plevelů a prachu. Právě v těchto podílech je nejvíce mykotoxinů a jinak nedefinovatelných závadných podílů a látek. Mysleme i na to, že řada plevelů má toxická semena.
Pravda je, že v letošním sklizňovém roce se cena krmných obilovin vyšplhala do nebes. Krmný ječmen se nakupuje kolem 500 Kč za 1 q, kukuřice za 530 Kč. Je lépe nakoupit kvalitní krmivo a zacházet s ním rozumně, než shánět levné náhražky a pak nést následky dietetických příhod.
Přesto jsou možnosti řešení a úspor. Jednou z alternativ je zkrmování pšeničných otrub. Otruby jsou v současné době použitých technologií silně vymleté, skutečně se jedná jen o téměř čisté slupky, s minimem škrobu. Plní funkci zdroje stabilní, velmi kvalitní vlákniny a jsou pro přežvýkavce dobrým zdrojem fosforu. Umožňují zlepšení mechanického nasycení, snad by mohly snižovat škody ohryzem. Jejich cena stoupá úměrně s cenou obilovin, proto je ekonomika jejich použití vždy relativní.
Další alternativou je sladový květ. Jedná se však o krmivo s vynikající krmnou hodnotou, jsou to přece obilky fermentované procesem klíčení a po tepelné úpravě (sušení), několikadenní kořínky a lístky mají vysoký obsah bílkovin a řadu biologicky cenných látek. Možnost získání sladového květu ze sladoven ovšem velmi záleží na osobních vztazích, hlavně v době vysoké ceny či momentálního nedostatku obilovin. Konec konců, o otrubách v současné době platí totéž.
Jistou alternativou jsou další zbytky z potravinářství, které tvoří různé místní zdroje. Takové možnosti je dobré vždy konzultovat s někým, kdo je ve výživě a krmení skutečně profesionálně znalý. I placené konzultace či úhrada rozboru vzorku je lepší než dietetické příhody, otravy a úhyny.
Pro přežvýkavce a zajíce vždy volíme oves, ječmen, nebo kukuřici. Výhoda ovsa spočívá ve výborné dietetice, díky vysokému obsahu vlákniny a obsahu slizovitých látek. Vláknina pluchy ovsa působí velmi blahodárně na posun tráveniny a uvolňování živin, je významnou prevencí dietetických poruch. Pro zvěř můžeme nakoupit i drobnější oves, s menší litrovou hmotností než například pro koně.
Oves má však i nevýhody a rizika. Vzhledem k utváření pluchy je silně citlivý na obsah vlhkosti i mikrobiální změny, snadněji než ostatní obiloviny podléhá poškození plísněmi, o jeho narušení svědčí také zvýšená prašnost ovsa. Proto musíme dbát na vzhled a aroma, vyloučit ovsy se zatuchlým zápachem. Přirozená barva ovsa je zlatožlutá, vůně příjemně obilná. Oves také déle než ostatní obiloviny zraje po sklizni, měli bychom mu ponechat 1,5 až 2 měsíce.
Ječmen je tvrdší než oves, tedy spíše bychom jej měli nahrubo šrotovat či mačkat. Má ještě přiměřený obsah vlákniny, zvěří je dobře přijímán, jeho dietetické působení můžeme označit za neutrální.
Kukuřice má ze všech obilovin nejvyšší obsah energie a nejméně vlákniny. Je sice ze všech obilovin nejdražší, ale právě v současné době se ji pro nejvyšší obsah energie vyplatí nakoupit.
Ke krmení zvěře se nehodí pšenice. Lepek v ní obsažený vytváří v trávicím traktu špatně stravitelné útvary, které mohou být příčinou závažných poruch. Pokud se pšenice jako levný a příležitostný zdroj zkrmuje, měla by se míchat s ovsem či ječmenem, do 20 – 30 %.
Pro veškeré krmení zvěře je nevhodné žito, neboť obsahuje hořčiny a antinutriční látky.
Obiloviny jsou významný a koncentrovaný zdroj živin. Jak už bylo zmíněno, obsahují převážně škrob, 50 – 60 %, 20 – 30 % cukrů. Obě složky jsou jednoznačně kvalitním a vydatným zdrojem energie. Dále v malém množství vlákninu. Vláknina je významným dietetickým faktorem, protože se podílí na posunu tráveniny a pro zvěř s mikrobiálním trávením je i zdrojem energie.
Další živinou jsou bílkoviny. Obiloviny sice nepatří mezi jejich významné zdroje, ale v bilanci živin s nimi počítáme. Biologická kvalita těchto bílkovin není příliš vysoká, protože obiloviny nemají ideální obsah a spektrum aminokyselin, jaké by organizmus zvěře potřeboval.
Obiloviny poskytují i minerální látky. Připomeňme si, že jedna věc je skutečný obsah minerálních látek v obilovině a druhá využitelnost. Vápník má zcela zvláštní postavení, protože organizmus živočichů s ním dokáže zacházet podle toho, zda jej má málo či dostatek. Pro účel tohoto textu budeme jen konstatovat, že obiloviny nejsou nejdůležitějším zdrojem vápníku a kdo by se na ně v tomto spoléhal, může očekávat závažné metabolické problémy z jeho nedostatku.
U fosforu je tomu jinak. Obiloviny tvoří spolehlivý, kvalitní zdroj fosforu. Ale pozor, je tu jedna komplikace. Část fosforu je v obilovině vázána tzv. fytátovou vazbou. Pro enzymatické trávení v žaludku a střevech monogastrů (prasata, drůbež) je tento fosfor víceméně nevyužitelný, ale naopak jej uvolní činnost mikroflóry přežvýkavců.
Je třeba zmínit se o otrubách, které takto vázaného fosforu obsahují skutečně hodně. Pokud se jich zkrmuje nerozumně veliké množství, uvolněný fosfor vstupuje do negativní vazby s vápníkem a brání jeho využití. Otruby jsou v současné době používaných technologií silně vymleté, skutečně se jedná jen o čisté slupky, s minimem škrobu. Mají tedy význam jen pro vysokou zvěř, ale nelze očekávat jejich spontánní příjem. Snad jen v době, kdy zvěř skutečně strádá.
Hořčík je v obilovinách rovněž obsažen, ale jeho využitelnost není příliš vysoká.
Zbývá zmínit se o sodíku, který je zvěř velmi důležitý, ale obiloviny jej z hlediska její potřeby obsahu obsahují naprosté minimum.
Minerální výživa zvířat je poměrně složitá záležitost, neboť se liší nejen obsahy minerálních látek a využitelnosti jednotlivých krmiv, ale hlavně nároky zvěře v ročních obdobích či podle tvorby trofejí, reprodukčního stádia, věku, atd.
Obiloviny obsahují také vitaminy. Vitaminy A, D a E obiloviny prakticky neobsahují, jsou ale významným zdrojem většiny vitaminů skupiny B. Ale opět existuje rozdělení na zvěř s mikrobiálním trávením a zvěř s trávením pouze enzymatickým. Mikroflóra předžaludků vytváří velké množství biologicky hodnotných látek, mimo jiné většinu vitaminů řady B. Protože se jedná o původ těchto látek uvnitř těla zvířat, a to po celou dobu jejich existence, jsou výborně využitelné a kromě nejvypjatějšího období bilance živin (například parožení jelenů), jsou tyto zdroje zcela dostatečné. Ovšem pokud se zvěř nachází v dostatečně úživném prostředí.
Zbývají ještě tzv. mikroprvky. Jedná se o železo (Fe), zinek (Zn), mangan (Mn), měď (Cu), jód (J) a selen (Se).
Problematika obsahů v krmivech, využitelnosti potřeb látkové výměny je velmi složitá. V přírodních krmivech je obsah a využitelnost dán obsahem těchto látek v půdě. Jsou proto oblasti s velmi rozdílným obsahem těchto látek. Očekáváme-li například velmi kvalitní trofeje od zvěře s vynikajícím genofondem, rozhodně se vyplatí nespoléhat se pouze na přírodní zdroje a zařadit do krmení zvěře krmné doplňky přinejmenším s obsahem těchto látek. Platí to ale i o všech ostatních živinách, opět podle úživnosti prostředí.
Použití obilovin pro jednotlivé druhy a kategorie zvěře se podstatně liší. Vysoká zvěř, vzhledem k mikrobiálnímu trávení, výborně využívá vlákninovou složku obilovin, obsah bílkovin pro ni není podstatný. Přikrmujeme kukuřicí, ječmenem, ovsem. Můžeme přikrmovat pšeničné otruby, ovesné slupky, ječné omelky.
U zajíců platí zhruba totéž, jen je třeba uvědomit si specifiku mikrobiálního trávení slepého střeva – mikroflóra se nedostává do žaludku (tedy zdroj velmi hodnotných bílkovin) jako u přežvýkavců, odchází z těla defekací.
U králíků je podrobně popsána koprofagie, příroda si tak cenný zdroj bílkovin nenechá ujít.
Pokud bychom chtěli přilepšit černé zvěři, ideální by byla směska ječmene (50 – 60 %), kukuřice a pšenice.
U pernaté zvěře je použití obilovin také vhodné, ale kromě energie je pro pernatou zvěř důležitý obsah bílkovin. Zejména v období růstu a snášky.
U kačen je do věku asi 3 měsíců nutno využívat krmné směsi, jinak trpí nevratným poškozením vyvíjejících se orgánů.
Bažanti, krůty a perličky patří mezi živinově nejnáročnější zvěř. Příkrm obilovinami jako přídavek ke krmným směsím v době odchovu je naprosto nevhodný, protože dochází ke snížení – naředění obsahu bílkovin a ostatních živin a hlavně zhoršení výrobcem pečlivě vybilancovaného poměru živin ve směsi. Dochází ke zpomalení růstu a celková spotřeba krmiv je vždy vyšší, než kdyby se krmilo pouze kvalitní směsí.
Obiloviny se ve výživě zvěře objevují i jako pastva. Nezbývá, než tuto skutečnost brát jako fakt a pouze se pokusit snížit některé záporné dopady na její zdraví. Riziko spočívá v příjmu mladé zelené hmoty s nízkým obsahem vlákniny a vysokým obsahem snadno zkvasitelných cukrů a bílkovin, které se při spontánním a nežádoucím kvasném procesu v bachoru zvyšují obsah čpavku.
Největším dietetickým rizikem jsou v této souvislosti porosty ozimé řepky.
Zvěř s největší pravděpodobností v časně jarní době přijímá i stařinu, ta je ale narušena plísněmi nebo mikrobiálním rozkladem. Situaci zhoršují obsahy látek chemické ochrany rostlin. Bachorová mikroflóra vysoké zvěře je tedy nejen ohrožena, ale i reálně decimována třemi velmi silně zápornými faktory. A to po zimě, kdy vždy dochází k oslabení a rozvoji parazitů. Přirozeným a účinným řešením je výsadba biopásů, kde přece jen zvěř může přijmout určité množství rostlinné hmoty, byť s nevýhodou narušením vlivy zimního klimatu. Pokud zásoby postačují, pokračujeme v zakládání sena a slámy do krmelců, to je ze všeho nejlepší. Na tuto dobu je také vhodné podávat oves, právě pro jeho vyšší obsah vlákniny.
Pokud je to finančně únosné, lze doporučit krmné směsi, do jejichž receptury se zařadí mikrobiotika, neboli přípravky, které zlepšují podmínky mikroflóry nebo aktivně vytvářejí zvýhodněné prostředí pro jejich pomnožení a co nejlepší účinnost. Lze řešit i přítomnost mykotoxinů, opět prostřednictvím krmných směsí lze zvěři podávat přípravky, které mykotoxiny váží na svůj povrch a defekací odcházejí z organizmu.
Dávkování příkrmu obilovin se většinou pohybuje od 0,15 kg do 0,5 kg. Záleží na účelu, roční době a ostatních zdrojích krmiv. Například pro srnčí zvěř v zimním období ve volné honitbě můžeme podávat po vytvoření návyku asi 0,2 – 0,3 kg na kus a den. Pro jeleny v období parožení se může pohybovat až do 1 kg, opět záleží na úživnosti prostředí, i na tom, zda se přikrmuje doplňková směs či jen obiloviny. Proto nelze „od stolu“ navrhovat dávkování příkrmu. Konzultaci v tomto smyslu musí předcházet důkladné seznámení se s prostředím i chovnými cíli a je lépe mít ucelenou koncepci výživy včetně finančních zdrojů.
Obiloviny mají široké použití ve výživě zvěře. Je však třeba znát alespoň minimum o procesech trávení a obsahu živin, abychom se vyhnuli možným chybám. V letošním roce je jejich cena neúměrně vysoká a to je opět důvod, proč je používat skutečně kvalifikovaně.